Page 54 - POVESTI Z KADE – TADE

starosti. Jednou jsem četl v Rybářském věstníku, jak nějaký můj kolega taky rybář,

vyhrál ve sportce 7 milionů, nejdříve byl samozřejmě šťastný, ale pak, když už si koupil

vše po čem toužil, přemýšlel, co dál, no, a nakonec zase skončil na tom samém břehu

s prutem v ruce, no, to já tu raději zůstanu sedět rovnou, a nebudu se muset

handrkovat s nějakýnmi miliony...“ pak se ale zamyslel“ No...přece jenom...víš...jsem tu

tak sám...s někým bych rád sdílel tohle své místo pod sluncem, nemám s kým prohodit

teplého lidského slova...chtěl bych ženu zlatá rybko...“. Rybka přikývla, jako, že to není

problém.“Dobře...ale jakou ženu, jaká by měla být...“Ivan dlouho přemýšlel.“Mno...měla

by být hodná, taková hospodyně pro domácnost, co člověku ledacos dobrého

uvaří...hezká, jo, to by taky měla být... jako obrázek z módních časopisů, aby mě jí

každej záviděl...a měla by umět chytat ryby, aby mě v práci občas zastala...no co,

člověk si někdy taky rád pospí...“ „Nic se ty neboj a jdi klidně domů do své bárky, sedni

si ke stolu a čekej, však za krátko uvidíš“. A ryba zmizela, a už se neobjevila, jen kola

na vodě po ní zůstala. Ivan pochybovačně pokrčil rameny, ale poslechl, šel domu,

posadil se za stůl a čekal. Ani né za pět minut se na dveře ozvalo zaklepání. Ivan se

podivil, dlouho už ho na bárce nenavštívila živá duše...kdo pak to může být...opatrně

vstal, otevřel a ...a za dveřmi stála „Jmenuji se Anna“ napřáhla svou pravici a podívala

se na něho laskavýma očima...“Všimla jsem si, že tu bydlíte tak sám a tak jsem si

dovolila přinést pár povidlových buchet...“ podala mu uzlík“ Tak děkuju a pojďte dál,

posaďte se...“Vede Annu do kajuty, ta se rozhlíží kolem...“ Hm máte to tu hezký“. “

Dáte si něco k pití...mám tu jen...mám tu jen vodku“. Zasmál se rozpačitě, nebyl zvyklý

komunikovat se ženami, celý život mu to dělalo problémy, až si za to často nadával. „

Ne, ne, já nepiju a alkohol už vůbec né“. Ivan položil na stůl uzlík s povidlovými

buchtami „ Podívám se, jestli tu nemám nějaké nealko...“ Ivan se začal prohrabávat

šuplíky, mezi tím se ale na dveře ozvalo nové zaklepání. „Kdopak to může být“.

Pomyslel si, nejdříve sem celý rok nepřijde ani noha a teď dvě návštěvy během pár

minut. Nechal přehrabování šuplíků, otevřel dveře a hle... za nimi spatřil další ženu...

~ 54 ~